Jak chápat svou existenci?

  Co to je život, poslání, osud? Je to skutečný nebo jen virtuální svět, to co nás obklopuje? Jdeme každý svou cestu abychom došli k cíli? Jaký je ten cíl? Co spojuje Anastasii a Toltéky v podání pana Duška? A jak do toho zapadá politika?

   Ano, četla jsem Anastasii od Vladimíra Megreho a co mě překvapovalo, že ač to píše muž, mnozí moji kamarádi to nechápou. Něco na tom je podle nich špatně. Je to nejspíš tím, že Megre přesně interpretuje to, co mu Anastasie říká a proto to pochopí jen málo mužů a více žen. Protože v našich hlavách, tedy mužů a žen, vznikají "domněnky" a ty ovlivňují to, co slyšíme. Protože ženské domněnky jsou jiné, takové reálnější, protože máme to privilegium, že skrze nás přichází na svět nový člověk, takové to čisté Božství, které se až tím učením a ovlivňováním okolního hmotného světa stává více člověkem a tím více zapomíná na tu svou Boží podstatu. Ale né každá žena je dobrou matkou. Některé nepochopí ani to, co zažívají, bohužel. O to je, myslím, pro muže pochopitelnější učení Toltéků, které interpretuje pan Jaroslav Dušek. Protože on to pochopil a proto to dovede srozumitelně vyložit i pro ty mužské "domněnky". 

  Kdysi dávno jsem četla v knize Zasvěcení, že čas neexistuje, že existence na planetě je neustále se opakující cyklus a že jsou na planetě lidé - duše, které jsou na různých stupních vývoje, učení, chápání. Je to kniha nejvíce o Egyptské civilizaci. A tyhle duše se musí zákonitě přitahovat, jakoby o sobě vědět. Některé duše jsou "učiteli" těch duší, které uvízly v tom hmotném světě, vlastně v něm zabloudily a bez pomoci nemohou najít cestu zpět sami k sobě. Slýchám stále častěji, že jsou mezi námi andělé, ale nejsou to právě ty duše, které jsou vývojově dál a pomáhají k témuž těm, kteří pomoc potřebují? Některým stačí situace, říká se například, že ten a ten má těžký osud, proč? Prostě je to, podle mě, něco jako šoková terapie. Ten člověk musí zažít šok, aby se probudil, aby začal sám na sobě pracovat. Aby pochopil, proč tu vlastně je. 

 Přečetla jsem spoustu knížek, zdánlivě nesouvisejících, ale teď chápu, že to byly informace, které jsem musela dostat, abych se zorientovala. A musím připustit, že ty knížky mě učily chápat stále složitější situace. A já jsem byla ochotná se učit a to je asi to, co říká Bible:"Ptejte se a bude vám odpovězeno, tlucte a bude vám otevřeno". A všechna ta díla se začala prolínat, jedna kniha mi připomínala druhou tím, co jsem se v ní dočetla. Ať to byl M.Scott Peck, psychiatr, v knize Nevyšlapanou cestou, později Anastásie od Vl. Megreho, knihy Paulo Coelha a teď Čtyři dohody a vlastně učení Toltéků v podání pana Duška, který to dokáže vyprávět s humorem, který pomáhá pochopit "látku". 

  Připomíná to trochu chemický proces. Do zkumavky se dávají nejrůznější přísady a nakonec něco vznikne. Jakási nová látka. Otevřou se oči, ale je to spíš to srdce, co se otevře a duše se nadýchne. Ano, umění, obrazy a hudba, které nás oslovují, jsou ozdoby toho našeho fyzického vězení. Ale i o skladbách například J.S.Bacha jsem četla, že jakoby dokáže přenést do not to, co si pamatoval z Ráje, co se mu vracelo ve snech, protože když spí naše Ego, duše je volná. Není omezována tím, co nás celý život učili, aby jsme mohli být ovládáni. Vnucovali nám, že potřebujeme luxusní auto, vilu, vodotrysk na zahradě a mnozí si to pořídili a pořád nic. Necítili to štěstí a proto si kupovali ještě lepší auta a paláce a letadla a štěstí pořád nikde. Proč asi? Některé to táhne ke koním, psům, kočkám, stromům, zahrádce. Ano, tudy myslím, vede cesta, protože když člověk souzní třeba s koněm, když se na "svět dívá z koňského hřbetu" a nebo jak říká pan Werich, že "čas strávený na rybách se do života nepočítá", já dodávám, jak pro koho, mě sedět na rybách nebaví, ale můj manžel to miloval. Tohle je myslím stopa k té správné cestě. Já pociťuju štěstí, když můžu zpívat, ale já potřebuju zpívat někomu, aby to někoho potěšilo a to je problém. Já ke štěstí potřebuju někoho, kdo je podobně naladěn a kdo je ochoten někdy poslouchat a někdy zpívat se mnou a nebo zpívat pro mne. Já jsem ho našla, takového člověka, pro kterého se moje srdce dokáže otevřít, aby mohla proudit ta energie Lásky, ale on je ještě stále v zajetí toho iluzorního světa, že vztah mezi mužem a ženou je jen manželství. Spousta lidí se zabývala myšlenkou, zda mezi mužem a ženou může existovat přátelství a nikdo tuhle otázku určitě jednoznačně nevyřešil. Tak co, může? Ale co sex? Tam je nebezpečí selhání a už vzniká strach. A co nevěra? Co to je nevěra? Zřejmě ten druhý hledá jinde to, co se vytratilo z toho původního vztahu. To porozumění, ale on to chápe jako že by to mohl být sex? Něco na tom je, přece, kdy přepne muž svůj mozek, kdy se na pár vteřin není schopen kontrolovat?

 Jak poznat tu pravou Lásku? Není to jen mýtus? Zamilovanost pomíjí, dokonce je odhadováno, že to trvá přibližně tři roky, ale co se vlastně stane? Asi nastane nuda nebo spíš jakési odcizení, protože najednou na sebe ti partneři nemají ČAS. On musí uživit rodinu, postavit ten dům, pořídit to auto a ona vychovává děti. On si chodí odpočinout do hospody nebo na ryby, ona je "přivázána"k dětem, protože za ně cítí odpovědnost. Ale tohle je jen jedna ze situací. Ty situace bývají různé. Někdy například cítí zodpovědnost za děti víc ten táta. Jsou matky, které své děti opustí a jiné, které by bez nich nedokázaly žít. Dokonce jsou natolik závislé, že nedokážou dát svým dětem svobodu, když dospějí. Vlastně jim ani nechtějí umožnit, aby dospěly. Řeší jejich problémy, vychovávají jejich děti, kupují jim vzdělání, žehlí průšvihy atd.

  Květinová mládež. Volný sex a co se stalo? Nastal chaoz, ani tehdy, když sex nikoho neomezoval, zřejmě nevznikla trvalejší a pevnější přátelství mezi mužem a ženou. Možná proto, že to komplikovaly děti. 

  Takže co je to vlastně Láska? Je to energie, živá bytost, která nás navštěvuje a zkouší, kdo ji dokáže přijmout a udržet pro ni tu stálou podmínku otevřeného srdce, aby mohla proudit. Jakmile se dostane člověk do zajetí těch konvencí, začne budovat tu iluzi správně fungující rodiny, tedy po té hmotné stránce a v zajetí toho, co je obecně uznáváno za správné, srdce se uzavírá a láska odchází protože se "dusí". Ale někteří lidé to dokázali a milovali se celý život ale to je jen pár jedinců, proto se o tom šíří zpráva rychle a do celého světa. " Žili spolu šedesát let a pořád se milovali a umřeli téměř ve stejný den". Jak říká M.S.Peck, posláním ženy není pečovat o muže a posláním muže není jí živit. Jejich posláním je pochopit, učit se a v tom si mají pomáhat. 

A proč jsem do toho zamíchala politiku? Proč Andrej Babiš dokáže oslovit tolik lidí, přesto že nemá ty zkušené imagemakery? Právě proto, že pochopil, že hodnoty jsou jinde, že říká přesně to, co si myslí. On je skutečně zaujat tím, že chce, aby lépe fungovala státní zpráva, abychom se i my, tady dole, měli líp. On dělá to, co dělá , jak nejlépe momentálně umí a proto to vyzařuje a my to přijímáme jako nové světlo, lepší budoucnost. Zkrátka mu věříme.

  A také proto, že na Čtyři dohody mě upozornil zapisovatel v naší volební komisi, kde jsem strávila dva dny, které mě rozhodně obohatily. Děkuji, Františku, že jsem zase o kousek dál.

Přeji hezkou neděli